Výstavu lze shlédnout po předchozí rezervaci a individuálně!!
Ačkoli jsou oba silní svou narativností a ovlivněni Freudovou a Lacanovou psychoanalýzou, neobejdou se jejich práce ani bez vlivu modernistických hnutí z počátku 20. století. Jejich postupy se však výrazně liší. Společně vytvářejí Schollova a Štechova díla silnou dynamiku a navzájem jsou si kontrapunktem.
Dennis Scholl produkuje precizně provedené malby a kresby postav uhnízděných v kontextech, které evokují klasické vize utopie. Schollovy zasněné vize, mistrovské linie a pozorovací schopnosti dovedené do nejminiaturnějších detailů, připomínají německý romantismus a jeho reprezentanta Otto Rungeho, mystické obrazy Williama Blakea a podivné scény Henryho Fusella. Scholla navíc přitahuje bohatství a přehnaná opulentnost baroka, do které protkává temnější stránku motivů vanitas a někdy brutálně vyobrazená „zátiší“. Tyto motivy čerpá od žánrových umělců 18. století jako je například Jean Siméon Chardin.
Zatímco dějiny umění jsou pro Scholla zjevně důležité, jeho postavy se zabývají i velmi současným tématem pohlavní obojetnosti (androgynie) a smazáváním rozdílů mezi muži a ženami. Mnoho Schollových protagonistů by mohlo být jak mužských, tak ženských. Zdá se, že si libuje v nejednoznačnosti jejich pohlaví a vyzývá diváka, aby sám zvážil vyplývající podněty z tekuté perspektivy obrazu. Občas tváře připomínají masky a jsou odvozeny z mramorových bust klasicistního umění. Důraz je kladen na čiré mandlové oči, smyslné rty a vlasy, které vypadají jako vyřezávané z hlíny nebo kamene. Vypravěčská povaha Schollova díla a skvělý řemeslný způsob, jakým své obrazy a kresby provádí, tedy kontrolovanou, ale záměrně vedenou rukou, připomínají díla malíře Balthuse. Především pokud srovnáme některé prapodivné, snové a inscenované žánrové interiéry, ze kterých Dennis Scholl velmi efektivně čerpá.
Naproti Schollovým jemným, až zranitelně vypadajícím postavám se Štechovi portrétovaní zdají být silnými, až vzdornými osobnostmi. Stejně jako Scholl je zjevně zanícen do psychologie svých subjektů. Ať už je atmosféra obrazu odvozena od reality nebo vychází z představivosti autora, používá hlavně ironii, temný humor a vnáší do svých obrazů určitou dávku brutality.
Ve Štechově tvorbě existuje silná souvislost s analogickým kubismem. To dokládá používání fragmentů, zkratkovitost a zkreslení objektu. Lze to interpretovat jako určité trýznění reality samotné. Stejně jako Scholl se Štech rozhodl znovu probudit přerušenou linii modernismu. Meziváleční umělci 20. století experimentovali s malířskými technikami a materiály. Adam Štech následuje ve své tvorbě jejich příklady, snadno přechází mezi malbou, šablonou a mozaikou. Vybírá si nejvhodnější médium pro zobrazované předměty a příběhy, které je obklopují.
Ve Štechově díle také cítíme něco podobného umění Art Brut a silný politický moment. Jeho tématem je ironický, mnohdy černý humor, který najdeme u českých literátů jako je Milan Kundera, který ve své literárním díle pracoval s mystifikací mýtů o marxismu a leninismu, které zkoumal z dálky v době komunismu (když žil v Paříži). Štech používá odlišný přístup: podobně jako spisovatel Milan Kundera reflektuje portrétovaného Václava Havla jako postavu minulosti české politické scény. Mimo jiné se zabývá roztříštěností současnosti, a to, jak z hlediska politiky, tak z hlediska uvažování nad formováním současného světa jednotlivce a moderní rodiny.
Štech i Scholl používají figurální malbu, která se zaměřuje na portrét nebo zobrazení tváře/ postavy jako objektu, určenému k průzkumu a promítání emocí. Dennis Scholl se ponořuje do snových fantazií, které mohou být podtrhnuty temnějšími myšlenkami a vášněmi, ale přesto jsou zpracovány citlivě a delikátně. Adam Štech je otevřenější a více konfrontační. Některé jeho kompozice působí dystopicky, někdy dokonce brutálně. Řada Štechových portrétů se zabývá zachycením podstaty subjektu. V těchto příkladech je interpretace často citlivá a něžná.
V posledních dvaceti letech je stále zřetelnější, že evropští umělci mají zájem prozkoumat dílo zahájené modernistickými umělci počátku 20. století, které bylo za tragických událostí přerušeno dvěma ničivými světovými válkami a politicky rozdílnými ideologiemi. Po sto letech se zdá, že umělci jako Dennis Scholl a Adam Štech přebírají štafetu od gigantů modernismu a pokračují v jejich rozpravě. Nicméně na postupech Scholla a Štecha není nic anachronického, ani zastaralého. Oba umělci jsou záměrně aktuální a prezentují své pohledy optikou 21. století v době bezprecedentní globální pandemie. Prožíváme okamžik, který působí surrealisticky a bizarně. My sami jsme přešli „Z utopie k dystopii“ a nyní se více než kdy jindy obracíme k umění a literatuře, aby nám poskytla útočiště a rozdílnou perspektivu našich pozemských životů.