Socha Tvárnice u Národního muzea

Mohutná světlá kostka odlehčená zvláštním průřezem byla inspirována tvárnicí, kterou v 70. letech vytvořil pro dělící dekorativní zeď sídliště v Praze na Pankráci II otec Martina Zeta (1960), sochař Miloš Zet (1920–1995). Původní tvárnice evokuje na jedné straně skořepinový tvar, inspirovaný bruselským stylem, který se následně prosadil do nejširší tvarové produkce československé architektury hluboko do druhé poloviny 20. století. Na straně druhé se divák neubrání pocitu, že Miloš Zet pracoval i s tradicí české kubizující architektury nebo užité tvorby. Objekt tak v sobě koncentruje nejrůznější aluze moderního názoru na architekturu a design a zároveň je reziduem sochařovy spolupráce s architekty na výstavbě moderního sídliště.

Současný sochařský objekt Martina Zeta Tvárnice v sobě, podobně jako Nová budova Národního muzea, skrývá dvě historická období, shodně v odstupu několika desítek let (1937/1973, 1970/2019). Pro prostor muzejní oázy je Tvárnice od sochaře Martina Zet ideální svou monumentalitou. Koresponduje s architekturou bývalého Federálního shromáždění od Karla Pragera a může být připomínkou blízkého brutalistního a zbořeného Transgasu. Nové dílo Martina Zeta připomíná kontinuitu naší současnosti, která má mimo jiné kořeny jak v nedávné totalitní historii, tak v moderním názoru na architekturu a uspořádání městského prostoru. Umístění Tvárnice Martina Zeta poblíž Národního muzea může být vnímáno i jako příspěvek k aktuální debatě o brutalistní architektuře a tématu ochrany těchto památek v širším společenském diskurzu.