Specifická poetika obrazů Pavla Janouškovce spočívá v jejich schopnosti odvrátit naši mysl od každodenní a mnohokrát smutné reality, snaží se nás vytrhnout z monotónnosti všednodenních povinností, přenést nás z dobře organizovaných atributů naší existence, do nějakého prostoru, nějaké říše, kterou sami neznáme, ale máme možnost ji objevovat tak, abychom se pak následně, obohaceni o tento zážitek, mohli vrátit zpět ke skutečnosti tohoto světa, který nás obklopuje. Stručně řečeno, je to iluzivní, otevřený prostor umožňující širokou interakci diváka a autora, kdy autor ve svých dílech předkládá divákovi jakýsi „návod“ kudy by se měla jeho interakce s autorovými díly ubírat. Nemusíme tomu rozumět. Musíme jen cítit nutnost distancovat naše mysli od skutečných věcí kolem nás a každý z nás má jiný způsob, jak to udělat a kam směřovat své myšlenky. V díle Pavla Janouškovce si každý, kdo je ochotný obrazy skutečně vnímat a nechat je na sebe působit, najde svoji realitu, svůj děj, svoje drama i svoji iluzi…