Richarda Loskota, který nám svou instalací v Kostce umožňuje kráčet ve hvězdách a pohlédnou na naši planetu „zvenku“ (pohled, který dnes můžeme vnímat jako zkušenost těch největších dobrodruhů moderní doby), inspirovala na první pohled jednoduchá otázka, která ovšem stojí za tisíciletým vývojem astronomie a astrofyziky: proč je noční obloha černá, když jde o nekonečný vesmír s nesčetným množstvím hvězd, které by teoreticky měly v součtu zářit mnohem víc než naše Slunce za dne? Součástí odpovědi na tuto otázku je nejenom faktor rozlohy, místa či vzdálenosti, ale také faktor času. Stáří vesmíru a jeho rozpínání zapříčiňují, že i když fakticky téměř celá obloha homogenně září, my ze svého místa v časoprostoru už nejsme (vlivem tzv. rudého posuvu) schopní toto světlo vidět. Ona temnota neznámého, do níž si lidstvo může projektovat představy lvů a příšer, ráje a pekla, je tedy v tomto smyslu pouze naše neschopnost uvidět v ní světlo.
Jaro Kyša vystavuje v Kostce zkrácenou verzi svého nového tříkanálového filmu Poradie vĺn. Anonymizovaná ruka připomínající demonstraci zvláštního pokusu tu nakládá s objekty, které jsou samy o sobě nosiči „jiného“ času kapka ropy, střípek meteoritu, zkamenělý trilobit. Výsledkem je destrukce nebo doslova zmizení objektu, které opět můžeme vnímat jako odkaz k času bytí, respektive jeho dočasnosti. Formálně je pak tato rovina významu ještě umocněna sofistikovanou asynchronicitou trojice obrazů.
Otázku paralelní výstavy „kde“, tak můžeme doplnit ještě o otázku „kdy“naše snaha poznat a prozkoumat se promítá nejen do míst, ale také do časů, a v tomto smyslu obývají oni přísloveční lvi většinu historie Země i vesmíru. Ve vrstvách času pod našima nohama i v mezihvězdných dálkách je stále co objevovat. Poeticky řečeno nás však lvi vyhlíží také z budoucnosti, která navzdory veškerému možnému poznání pro nás vždy zůstane tmou představ.